Historie Lukavce u Hořic

Lukavec byl založen v první polovině 13. století. Původně zde byl vladycký dvůr, tři až pět selských statků a tvrz, dávno již zaniklá, takže neznáme ani přesně místo, kde stála. Podle starobylého sklepa se soudí, že asi v místě nynějšího čp. 44 (Vlastimil Hátle).

Na tvrzi sídlili Lukavečtí z Lukavce. K tvrzi patřil dvůr, ves, mlýn a ještě jeden dvůr v Dobši. V roce 1590 přišla lukavecká tvrz do majetku pánů z Libštejna, roku 1628 přinutil Albrecht z Valdštejna majitele k prodeji Lukavce a přičlenil jej pak ke svému knížectví frýdlantskému. O šedesát let později byl statek z manství propuštěn. Od Ferdinanda Mladoty ze Solopysk koupil Lukavec r. 1692 Berthold Vilém z Valdštejna a na Bělohradě.

Ves Černín se připomíná již r. 1250, také zde bývala později tvrz, jejímiž držiteli byli Černínové z Černína. Od poloviny 16. stol. se majitelé střídali. Přes Kateřinu z Pilníkova se r. 1603 dostal Černín k panství frýdlantskému a byl připojen k Bělohradu za Bertholda Valdštejna stejně jako Lukavec (a Lhota Šárovcova). V roce 1783 za Marie Terezie byl lukavecký dvůr rozdělen na 11 dílů. Chalupy dostávají Němci z Lanova, přicházejí sem tedy bratři Jónové, Jüngling, Šorm, Portych, Flégl, jejichž již dávno počeštění potomci tu žijí dodnes.

Podle všeho je nejstarší obcí Dobeš, o jejímž osídlení pocházejí zmínky z r. 1145. Bývala tu tvrz, na níž sídlil pán Dobeš. Obec patřila postupně pod tři panství: Bělohrad, Hořice a Miletín. (Dobeš patří k Lukavci od 60. let 20. století.)

Vzhledem k tomu, že se lidé až do zrušení nevolnictví nesměli bez povolení vrchnosti stěhovat, bylo v Lukavci a jeho vsích jen několik rodů, a celá ves byla tudíž zpřízněná. Nejčastějším jménem starousedlíků bylo (a je) Hátle. Po zavraždění následníka habsburského trůnu Ferdinanda de Este v Sarajevu začala mobilizací 1. světová válka. Z naší vesnice narukovalo 120 mladých mužů a doma zůstali jen staří, ženy a děti. Jména padlých jsou vytesána do kamenného pomníku ve středu vesnice. Když byla po těžkých dobách válečných let vyhlášena Československá republika 28. října 1918, vraceli se ze zajetí mnozí naši vojáci a lidé se radovali z nabyté svobody.

Na jaře 1919 byly vysázeny „Lípy svobody“, jedna v Lukavci a druhá v Černíně. Rozběhl se opět kulturní život. Začalo se opět hrát divadlo a byla založena lukavecká kronika. Pan Vladimír Černý hrál ve 20. letech i loutkové divadlo a dva roky vydával časopis Lukavec.

Dne 28. června 1929 přestalo svícení čadivými petrolejovými lampami, protože byla obec elektrifikována. V roce 1924 – 25 postihla husté lesy kolem Lukavce katastrofa – housenky mnišky zničily stromy tak, že lesy musely být vykáceny. O svůj borový les přišla i Krušina. Prázdné paseky byly znovu osázeny, dnešní lesní rámec Lukavce je starý 80 let. Remízky bříz u Čípů a Nožičků a náves za Noskovými byly vysázeny v r. 1930.

V letech krize 1932-34 zasáhla naše obyvatele nezaměstnanost, především ty, kteří pracovali jako dělníci v hořických tkalcovnách. Bez práce zůstalo v roce 1933 rázem 57 občanů Lukavce. Když v roce 1938 hrozilo nebezpečí z Hitlerova Německa, byla vyhlášena v naší zemi mobilizace. Z Lukavce odešlo celkem 35 mužů odhodlaně bránit naši vlast do pohraničí. Po Mnichovu však museli s vojskem opustit betonová opevnění a vrátit se do vnitrozemí. V březnu 1939 přišla okupace a v září válka.

Tak jako v celém protektorátu, bylo v Lukavci nařízeno přísné zatemnění, potraviny i oděvy byly na lístky, byly přikázány povinné dodávky všech hospodářských produktů a prováděly se časté prohlídky, zda občané nezatajili Velkoněmecké říši ani litr mléka. Tresty byly přísné, ale v Lukavci většinou jen pokuty, jen v jednom případě došlo k zatčení pro hospodářský delikt.

Pro válečné účely byly sňaty zvony ze zvoniček v Lukavci a v Černíně i zvon z kostela na Byšičkách. Na práci do Německa muselo odejít 9 mladých mužů, nejčastěji na odklízení trosek po bombardování. 14 lidí 8 z Lukavce se muselo podrobit nuceným pracím v Čechách a na Moravě (například kopali zákopy pro německou armádu).

V pankrácké věznici byl popraven letec Jan Nádvorník a Josef Juklíček. Jeden občan Lukavce byl vězněn v Terezíně. Na jaře 1945 jezdily přes Lukavec dlouhé řady povozů s německými vystěhovalci. Ubytovávali se ve všech třech hostincích a zastihlo je zde osvobození. Po silnici od Hořic byli také hnáni zbědovaní váleční zajatci američtí, angličtí a ruští. Mnoho jich uteklo do našich lesů. Naši občané jim dávali jídlo a civilní šaty. Bylo to spojeno s velikým nebezpečím. Při květnovém povstání ruští partyzáni pomáhali v naší vesnici odzbrojovat Němce, 9. května došlo i na střelbu před kovárnou u požární nádrže. Druhý den se ve vesnici ubytovala četa Rudé armády. V květnových dnech zahynuli tři mladí Lukaváci.

Po Únoru 1948 byl ustaven místní národní výbor, a protože je Lukavec vesnicí převážně zemědělskou, největší změny ve vsi byly spojeny se založením JZD. To bylo založeno v r. 1952, ale po roce nevalného hospodaření se rozpadlo, na nátlak agitátorů bylo v r. 1957 znovu založeno. V r. 1964 přešlo JZD do Čs. státního statku. Rolníci museli podepsat, že bezplatně předávají půdu, dobytek i stroje státu. Již za JZD byl postaven kravín, začaly rozsáhlé meliorace a regulace potoka. Při hospodaření statku byla pole scelena do velikých lánů, některé polní cesty rozorány, ovocné aleje v polích zrušeny, mlýnské náhony v Lukavci i u Hamer zavezeny. V r. 1978 bylo zřízeno v Lukavci Středisko těžké mechanizace, za čtyři roky bylo zrušeno a objekty připadly JZD Lázně Bělohrad (v současné době má název ZEPO), v některých objektech dnes podnikají lukavecké firmy.

17. listopadu 1989 se kolem 20. hodiny objevila na severní obloze rozsáhlá polární záře. Červená obloha po celé šíři severu střídavě bledla a rozsvěcovala se a z ní vyšlehovaly světelné pruhy vysoko na oblohu. Vzápětí však tento zážitek zastínil rychlý sled událostí sametové revoluce. 29. prosince 1989 byla na prostranství vedle budovy obecního úřadu zasazena „Lípa svobody“. Co tato doba přinesla obyvatelům naší vesničky? Probíhají svobodné volby, restituenti se ujali svých majetků, vzniklo a zaniklo několik podnikatelských firem, obecní úřad financuje a organizuje zvelebování obce, vesnice se začlenila do Lázeňského mikroregionu a regionu Podzvičinsko. V poslední době se zdá, že půvab naší vesničky oceňují nejen starousedlíci a chalupáři, ale i lidé z Hořic a jiných měst, kteří se rozhodli v Lukavci prožít svůj život, a tak rekonstruují staré domy nebo stavějí nové domky. Nedivíme se jim. I když se všechno mění a je ve vývoji, ten zelený lesnatý rámec okolo naší vesnice zůstal. I to, že naše okolí je krásné v každé roční době. Krušina, kam mířily kroky Lukaváků všech generací, je krásná od jara do zimy. Zjara, když stráně Vidláku se modrají podléškami – na podzim, kdy se barví listí dubů do červena.
Kronikář pan Václav Flégl napsal: „Máme drsnější podnebí než za chlumskými vrchy „v kraji“, a přesto má každý Lukavák rád svoji rodnou ves. Jediné, co si každý z nás přeje, je to, aby byl ve světě klid a mír a aby to pěkné, co nám tato doba přinesla, bylo zachováno nám i našim dětem.“